úsvětu
je z jiných sfér, dá život výlám,
co znají směr,
je jak tváře,
co zní nádherou vět,
když v naší hlavě se promění svět.
Já dobře vím,
co v rukou mám
a na své cestě nenaříkám,
jako poutník, co šel
až mimo čas.
Jen proto, že v ní mal svůj vnitřní hlas.
Jsou velké chvíle, kdy v nás padá hráz
a dlouhé míle zmizí.
Jsou dávné brány,
kam jde každý z nás,
to nám nikdo nezcizí.
úsvětu je jako špérk,
tam, kde krok řídí,
bahno a štěrk je jak lůnok dolží.
On je mícit a člověk zapravdu musí se být.
Já přeci vím,
že nespoutám odvěké živly,
co vlédnou nám,
ani dálku,
co v nás probouzí stesk,
když duní bouře a stromláme plesk.
Jsou velké chvíle,
kdy v nás padá hráz a dlouhé míle zmizí.
Jsou dávné brány,
kam jde každý z nás,
to nám nikdo nezcizí.
Jsou velké chvíle,
kdy v nás padá hráz a dlouhé míle zmizí.
Jsou dávné brány,
kam
jde každý z nás, to nám nikdo nezcizí.
Jsou velké chvíle.