Přiznávám,
čas od času o životě přemítám.
Většinou ve chvílích,
kdy končí další den.
Jenom tak sedím,
se svým vlastním já
si povídám.
Listuji s nářem, hledám význam pro svůj sen.
Jenom tak sedím a zvolna končí další den.
A tak mně napadá,
když rozjímání překročím.
A pohled očí mých
je zmámen oblhou.
Že pátrat potom proč a jak už vlastně nemusím.
Nic v tomto světě přece není náhodou.
Vím, jak je vzácné spojit lásku s pokorou.
Náhodou nechystá se každý náš den k vztánku.
A není náhodou,
že štěstí prožívám.
Náhodou neodmítám nebe
plné červánku.
Jestli znám cestu ke štěstí,
když někdo zeptá se.
Odpovím, všichni jdem po ní,
každý zvlášť.
Je celkem jedno, jestli svítá a nebo vztmívá se.
Protože štěstí nosí pouze jeden pláž.
Nestřídá podoby tak jako zážď.
Do světa tuto chvíli volám, dívej šťastná jsem.
A můžu těše křičet vůbec nemusím.
Ne proto, aby někdo říkal, že snad rouhám se.
Červánku zkrátka žádný Rámus nesluší.
A tak mně napadá,
když rozjímání překročím.
A pohled očí mých je zmámen oblohou.
Že pátrat potom proč a jak už vlastně nemusím.
Nic v tomto světě přece není náhodou.
Vím, jak je vzácné spojit lásku s pokorou.
Náhodou nechystá se každý náš den spánku.
A není náhodou,
že štěstí prožívám.
Náhodou neodmítám
nebe
plné červánku.
A jen tak náhodou vám tohle nespívám.