Zhlédli jsme ji v hloučku dívek,
který jako pestrobarevný kolibřík
poletoval po tržišti od stánku ke stánku.
Tam posoudil kvalitu plátna,
jinde jedna druhé zkoušeli spony do vlasů,
korále a náušnice,
hodnotit se navzájem,
okolik by pozvedly půvap nositelky,
kdyby si je ovšem koupila.
Jinde se škádlivým smíchem odpovídali prodavači,
jehož dvojsmyslný žert jim zapálil líce.
Kupovali všechno
a nic.
Mladé,
krásné, svobodné a volné,
plné přesvědčení,
že jim
se jejich život podaří.
Kapitán jí uhranutě sledoval palčivým pohledem,
který by jí byl schopen namísto přikovat,
kdyby jen nalezl nit jejich očí.
Prodíral se davem a ani si nevšiml,
že se mu stále po boku,
stejně oslněn a navždy změněn jako on.
Ale náhle
kolibřík zatřepal křídly,
která se zablízkla ve slunci narozloučenou,
naposledy zaspíval zvoněným dívčím smíchem
a byl ten tam.
Kapitán běhal městem jako šílený dlouho do noci,
hledal jí všude,
ptal se všech trhovců,
zdali jí neznají.
Ne,
nevěděli ani na koho se ptal.
Za den projde tržištěm tolik mladých děvčat,
každá je krásná a každá si zkusí korálet či šátek.
Ne, pane,
neviděli jsme jí,
neznáme jí.
Byli jsme zoufalí.
Já jsem o jeho zoufalství věděl.
Avšak on o tom mém neměl
nejmenšího tušení.