Ode dne, kdy Anita zemřela,
už úplnilo mnoho let.
Ze mne je dnes stařec,
a když se ohlédnu za svým životem,
litují jediné věci,
že jsem jí neřekl o své lásce.
Já vím, že ona by mne nemilovala,
ale zasloužila si vědět, jak je výjimečná
a jaké city její bytost probouzí v ostatních.
Stojím dnes na palubě lodi,
které velí jeden z mých synů.
Snad se domnívá,
že se chci ještě jednou, než zemřu,
podívat na místa, kde jsem prožíval své mládí.
Ne,
neželím svých ztracených mladitských sil,
želím své ztracené lásky.
Chci se vrátit na místo,
kde jsem jí poprvé spatřil.
Toužím usednout v rohu prašného tržiště,
zcevřít v ruce pramen jejich vlasů a zemřít tam,
kde, jak věřím,
po dne slunce zlíží na otisky jejich bosých šlépějí.
Láska totiž přijde jen jednou za život a jeli to láska,
nikdy nezmizí.
Člověk nemá nad ní moci a žádnou vůli ji nezdolá.
Může jen hluboko zasunout do podžebří a na povrchu žít,
jako by ji nebylo.
Avšak,
jeli tam dole usazena,
už nikdy žádný cit tak hluboko nepronikne.
A nemůže-li člověk spojit svůj život s milovanou bytostí,
prožije jej zmrzačen?
Zmrzačen
a ochuzen.
A když jsem nemohl s tebou žít,
chci s tebou alespoň zemřít,
ani to
moje lásko.