Jeden příběh znám, a v něm vidím sebe sám.
I
když doufám,
že tě znám,
přesto v hrudi dolest mám,
a trápím se.
Sen je nevětší snílek,
co se ptá,
co je láska a jakou cenu má.
Pro toho,
kdo sám nechce být a touží někoho zas,
mít jako teďkon rád tě mám i já.
I když trápíš netím,
čím se jen dá,
přesto já věřím v lásku tvou a že mě smysly nezklamou.
Mou,
tak proč nechceš být mou a věřit s ní hudbou?
Tak jak to být jim má, když jsme spolu ty a já?
Už nechci trápení a každý z nás ať ví,
že nemá smysl dát se svý štěstí pošlapat.
Trápím sebe sám,
tím,
že tebe rád moc mám,
si netrápení.
Pro tebe já ale ***,
ruce na hořící trám, na tvé známení.
Tak už mě netráp smutku,
už mám dost,
jsi moje štěstí a mlá radost.
Já nechci víc než tvoje snívit,
jenže teď už nedokážu snít bez tebe ani jednu noc.
Na co čekáš,
teď nechci moc,
stačí mi,
když dáš ruku svou a já do ní vložím tu mou.
Tak proč nechteš být mou a věřit s ní ludou?
Tak jak to být jim má, když jsme spolu ty a já?
Už nechci trápení a každý z nás ať ví,
že nemá smysl dát se svý štěstí pošlapat.
Tak proč nechteš být mou a věřit s ní ludou?
Tak jak to být jim má, když jsme spolu ty a já?
Už nechci trápení a každý z nás ať ví,
že nemá smysl dát se svý štěstí pošlapat.
Už nechci trápení a každý z nás ať ví,
že nemá,
že nemá smysl dát.
Už nechci trápení a každý z nás ať ví, že nemá,
že nemá smysl dát.
Už nechci
trápení a každý z nás ať ví,
že nemá,
že nemá smysl dát.