Někdy jsem docela, docela veselá,
jindy zas propadám z plínu
na okarinu,
na okarinu.
Hraju si rávu, si blues,
jen kdybych neměla,
neměla docela v duši tu mazlavou hlínu
a v ní květ blínu,
hořskýho blínu,
proklatý pesimismus.
Hraju si doticha, opu si fibicha,
vadne mi řeřechem
a smutek pelichám.
Hraju si doticha, rámu si blues.
A pak se tomu všemu začnu smát
a diximent mi musí hrát.
Mám tisíc důvodů,
důvodu,
důvodu mít v srdci úlomek stínu
a vzláště vřínu na okarinu.
Hrát svoje rávu, si blues,
čem je ta záda,
že moje nálada kustá je jak ruce v klínu.
Žaluju vínu na strach a špínu,
proklatý pesimismus.
Hraju si doticha,
opu si fibicha,
vadne mi řeřechem a smutek pelichám.
Hraju si doticha, rámu si blues.
A pak se tomu všemu začnu smát a diximent mi musí hrát.
Když slunce zapadá,
vždycky mě napadá,
proč mě tu nechává stínu?
Žaluju vínu ve starým cínu,
na svoje rámu si blues.
Lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá,
lá.
Vínu
ve starým cínu na svoje
ráno svý blůž.