Nevím už kam, kudy a před kým jsme prchali.
A to všechno jsem dávno zapomněl.
Jisté je,
že jsme byli kdesi uprostřed pralesa.
A utábořili jsme se na noc.
Mne poslali provodu k nedaleké říjstce.
Prales začínal přijíst svojí píseň touhy.
Vrnil jako roztoužená šelma a chystal se chytit všechna stvoření
do pasty lásky,
již neunikneň žádný.
Naplnil jsem vodou všechny měchy,
svázal je k sobě
a chystal se vrátit do tábora, když jsem
uslyšel přidušené výkřiky.
Opřena ostrou s rozpuštěnými vlasy stála Anita.
Kapitán stál proti ní
a jeho oči ji sledovali úplně jako oči mága,
chystajícího se dokončit své nejmocnější kouzlo.
Pak se vymrštil proti ní a ona pod vahou jeho těla
klesla k zemi,
prohnula se v kříži a vykřikla.
Jejich ústa se do sebe zaklesla v zoufalé snaze.
Prodloužit ten prchavý okamžik,
zapomenout na to,
že vše skončí,
vše pomine.
Teď jsme tady spolu,
není žádná budoucnost,
ani minulost.
Přítomnost bude trvat navždy,
jen mě má lásko,
nepouštěj ze svého obětí.
Kapitán se zvedl nad Anitu
a vykasal jí sukni.
A jako by prales čekal,
až se šerem blízknou bílá Anitina stehna,
roztěl jediným mocným máchnutím nebesa vedví,
aby nechal na zem dopadat husté liány deště.
Ti dva
se jako pohanské děti začali radostně smát.
Kapitán nabíral do rukou bláto,
s listy a ulomky roslina vtíral je Anitě do vlasy.
Něžně kroužil kolem jejich prsů,
ale pak
položil svou glaně na její čelo
a pomalu zjížděl přes nos a ústa až do jamky klíční kosti
a potom se směle pustil dál,
soutězkou mezi jejími prsy,
přes břicho až k jejímu klínu.
Nedokázal jsem zavřít oči,
nechtěl jsem se dívat,
ale zrak jsem odvrátit nedokázal.