Když si můj děda
jednou tu pomalu jel,
byla snad středa,
když mámu mý mámy chtěl.
Vzali se lákale je dálka,
čas letěl pod plošinou.
A pak je spolkla velká válka,
dědu vzala si i s mašinou.
Já když byl maleň, jen tak jsem úkol jistich.
Lákal mě oleň a pára na kolejích.
To mě táta sebou vozil,
já jsem výstrahu pískat sněl.
Co já tenkrát zažil, každej kluk by záviděl.
Ty tady nečekej,
až budu šedivej,
kvůli mně už jsem nečervenej.
Mašina uhání,
koleje vyzvání,
tak honem naskoč a výhybku vzdej.
Tenhle vlak jenom jednou staví a hned se nám luby oslaví.
Když pana rozhodne,
tak pravděpodobně mašin fíry se nezbaví.
Tam u výhybky jdu věrně zahoukám.
Tam domek a kytky a temnej pár očí znám.
A jako tehda,
když v letu jenom na chvíli přibrzdím.
Ukloním se bez efektů, můj dízl přeci nemá ***.
Jo, to byly časy,
když děda na páru měl.
Kolem zrály klasy,
mýjeli do roje včel.
Taky s tátou pamatuju tyhle stráně,
na nich vlčí mák.
Já nerad potravuju s touhle bajkou plnou železnejch pák.
Ty tady nečekej,
až budu šedivej,
kvůli mně už jsem nečervenej.
Mašina uhání,
kole je vyzvání,
tak honem naskoč a výhybku vzdej.
Tenhle vlak jenom jednou staví a hned se nám luvy oslaví.
Když pana rozhodne,
tak pravděpodobně mašin fíry se nezbaví.
Rach tiše sedá na příběh okolí.
V něm táta i děda,
v klidu i nepokojích.
Parnem, mrazem nebo bouřím s úsměvem na líci.
Prosupěli v bílém kouři před poslední stanici.