Zmilostné a teď už neaktuální
korespondence vybírám hrozny divokýho vína,
které do obálek napadalo snad někde v zahradách pod Petřínem.
Těžko se teď budu vymlouvat nad dluhy,
které mě k tobě vážou.
Těžko,
protože nejen ty nás dávno už od sebe odřízli.
Mně se teď těžko bude odvykat a měnit mikroklimat tvýho těla.
Za ty starý známý výmysly,
jako že se cítíš konečně znovu svobodná.
A já, že jsem to vždycky takhle vlastně chtěl.
Tak nám na zem padají střepy z obrazů,
sklenic a prostěradel,
když procházím se prázdným bytem a svých fotek
skládám v laštovky a posílám je za tebou.
Do teplých krajin,
přes ložnici.
No
a přitom vlastně včera,
co jsi mi řekla,
abych už nevolal.
A tak ti nevolám.
Nevolám.
Zapomněla jsi z tu jeden oční stín,
ty ostatní ti zůstaly a stejně se pak
rozutekly po tvářích a pokrubdělých nocích.
Tak tu sedím a nevolám ti.
Nevolám.
A přitom jich asi chtěl.
A dlouho nejít,
nejít dlouho spát.
A tak já doufám,
že ještě chvíli počkají,
než v hlavě se mi trochu rozední,
než odletí za vlaštovkami do svých krajin.
Ale možná taky úplně někam jinam.
A tak ti nevolám.
Nevolám.