Ok, dáme ještě jednu!
A pojedeme non-stop!
A pojedeme na plno!
Ok, tak si dáme vítr v kapse.
Rok 1984,
Sakvantofi,
Lukáš Vaculík.
A non-stop!
Dátelky nesmím stížit krok,
pro něj jsem
pro mámu.
Brácha ten hlídá jen svůj job,
stál se z něj velký pán a snoh.
Kdo jsem já?
To nemaj ponětí!
Nemůžu znát tvé nápady,
ti pěkně se info mám.
Jen to, kde můžu tážně chvíct,
jsem vítr, horykán, já chci žít.
Non-stop,
krásně a non-stop,
a s tím, co píde,
mám chuť se rád.
Non-stop,
já chci žít.
Non-stop,
a s tím, co píde,
mám chuť se rád.
Oh yeah!
Život je senzák dívání, jenomže dá to ptomání.
Vymyslet,
jak mi se zmáknout dál.
Nejsem už dítě Mejdanu,
teď jsem svůj tímuž zůstanu,
jenomže to právě jen ty víš.
Už nejsem dítě Mejdanu,
už nejsem mladý hit,
láká mě původ nepríjmatu,
já chci jenom s tou žít, já chci žít.
Tak pojďme všichni, tři, čtyři!
Já chci non-stop,
a s tím, co píde,
mám chuť se rád.
Paráda, ještě jednou!
Non-stop,
já chci žít non-stop,
a s tím, co píde,
mám chuť se rád.
Tak pojďme všichni, tři, čtyři!
Jééé!