No a udělám si jakou netrospektivu toho,
co jsme tady hráli.
Tak pojď!
OK!
Ať to nejdeš,
když tě naustíme,
protože to nejenom že mi budeme vybavzkázet,
jenom tak,
protože my si to ještě zopakujeme.
Pár těch pece, kterých jsme tady hráli, zpívali.
Tak jdeme!
Já bych s vám posel svý třetí galaxie,
vím, že se vtáží, kde to je,
kdo tam vlastně je svět.
Jako váš,
možná jen trochu čarovný je měst,
nebo ne?
Člověk tam nejen písí, než i...
...ááá, sítra stejně jak tří.
S návězdu jasnou je den, jak úsměr tývek a žen.
Šefen.
S návězdu souvěstí jen,
snad věc čím může být jen.
Náš sen.
Ve tři tí galaxii září,
zámo je hvězda vzdálená.
Pojď blíž, spolu můžem se vznes.
Pojď blíž, já zpátky odletám.
Jo!
A jdeme dál?
Rok 1981.
Strejda sbírá sámky,
ruky pro směnu áda,
prácha té pané zámky,
Jirka buď ví, co střádá.
Hledáš myslel kráse,
vím, že těžko se mí líší,
a moje zvírka stá se asi výstřední příliš.
Čouky, co té zvírce mám, dlouhou zaťu exponátů,
aparát, co nefotí a měl to dárek výprojího tátu.
Díže fát bez konce,
štejmí jen pro silné nervy,
šicí stroj, co nešije,
úvodně snad, perbetumobilem.
Chtěl bych žít,
to každopádně,
a chtěl bych růst,
a nezůstat nad mě.
Zasadit strom do své hlíny,
a postavit *** a těm být,
jen tak,
jak se má,
jenom právě tak chtěl bych žít.
A nechci stat sílyš, a nechci už vůbec málo,
si naplno žít, aby žít za to vůbec stálo.
Si jenom co zmůžu znám,
a na to snad právo mám víc,
víc,
jak se má,
jenom právě tak chtěl bych žít.
Tak tohle je vojvní holce,
která hrala na kavír.
Neco mu se ctý,
žije a sní,
zpěvačka se slukem hutební.
Cvičí si has,
jak žádný z nás,
začíná hned,
jak se rozetní.
Zpěvačka se slukem hutební,
začíná hned, jak se rozetní.
Zpěvačka se slukem hutební.
Zpíva,
dítač,
batý,
já si tělpím kavír,
půl lidé díce,
znám sto písní z hlavy, znod ještě více.
Já si tělpím kavír, můj libit se změní v sál,
vozů jich zoběrá.
To už jsme tady měli,
to už uvíme,
tu si už lidé spalou,
tak počkej!
Zátopy nesmí přížit krok,
pro něj jsem dlouhej dystac lok,
pro mámu pořád nejmí dítě jsem.
V rachatem hlídá jen svůj čop,
stát se s něj velkej pána sob.
Kdo jsem já,
to nemaj ponětí, nemůžu znát tvé nápady,
ty pěkně v sejfu mám.
Jen tobě můžu vážně říct,
jsem vítr hudekán, já chci žít non stop,
krásně a non stop.
A s tím, co přijde,
mám chuť se rvát.
Non stop,
já chci řít non stop,
a s tím, co přijde,
mám chuť se rvát.
To zas byl den,
to byl tomotoč,
když se to sejde, nikdo neví proč.
To zas byl den,
teď už je mi hej,
zrovna mě léčí zbrány, když čokej.
Hraj mi, hraj mi, najdi pro mě hit,
já se chvíli nesmím zastavit.
Pouštěj desky,
nepřestávj hrát,
dnes už vůbec nemusím jít spát.
Přátelé,
dneska to tady žije,
dneska na Lucernu je den,
jste tady ještě?
My máme prýma rodiče,
a nebudou volat hasiče.
Když od tlemi bádí se s kloubnímu,
tuší,
že máme zkoušky z nikotinu.
Až budem desky obracet,
omládnou nejmínu dvacet.
A na sebe krytě můžou zít džíny,
i když jsou z jejich písní evergreeny.
Mejdan,
mejdan podle pánu,
poddělhá se flámu,
a tak skončí kránu za úsvětu.
Mejdan,
mejdan skončí kránu,
a tak podle plánu,
za úsvětu posladíme maturitu.
Tak tohle byl rok osmdesát šest.
Zpívám,
zpívám,
zpívám v prázdném sále,
jak se tívám,
vůbec nikdo nepřišel dneska.
Zpívám,
i když bez flagátu,
pro svou dítku,
která postává tu,
pro svou dítku,
co bych jinak nenašel.
Pojď,
pušť,
pojď tě ***,
neukazuj záta,
já ti budu hrát písně,
co máš ráda.
Týbáš se,
týbáš o tnem zvenku,
reflektorizátí všechno beru na sebe.
Dnešní koncert,
ten není na stupeňku,
dnešní koncert,
ten hrajem jenom pro tebe.
Zítra už zase, bude lísty kaset.
Pojď býš, ty mámalá,
já chtěl bych, aby si se na mě smála.
Tak seš jim a ty žiřiň!
Čolu,
pijeme čolu, není to náhoda, že u jednoho stolu.
Diví,
asi se diví,
co je to za kluka,
že mlčí a jen si ví.
Seň výholce, nejspíš k smíchu,
záhomet tam díku,
lúbeným díku.
Čolu,
kdo pije čolu,
zapatíš ve dne se a neodejde v spolu.
Nejde,
dnes mi to nejde,
jsem do chu nesměl, ví a čekám, kdy to přejde.
Seň výholce, nejspíš k smíchu, záhomet tam díku,
lúbeným díku.
Jo,
k čoho to napadlo,
dává se srdce do,
vidím se vedlení,
politej červení.
To hrůží do očí,
krkou mi zaskočí,
zhouším se nad jekou,
vlast nechce poslechnout.
Seň výholce, nejspíš k smíchu,
záhomet tam díku,
lúbeným díku.
Jo, tak už jsme tady taky měli,
takže poslední dvě případství je to tady.
Čís je byt, díky naším pouzel,
hledný pot se pod váříkám stéká.
Reflektor,
ten umístnostní pouzel,
tak se dá,
chít je nam biskvité klák.
Hl-hl
-hl-hl-hl-hl-hl-hl, hl-hl-hl-hl-hl-hl-hl-hl.
Pisčoknej zaspá nás všechny brzdi,
povšti nám to, co se nejvíc líbí,
muzickou nás nechůd atd.
hostí, hra je dál, nejblížšě, co nám slíbil.
Ten, kdo se dneska píše, ten se nenapádil
Dneska to tu prostě žije
Udělal by kibo, kdo by se hned vztáhl
Kdo by tuhle disko tak uviděl
Oh, oh, oh, decibeli lásky
Oh, oh, oh,
to je muzika
Oh, oh, oh,
decibeli lásky
Oh, oh, oh, zbytečně se netýká
Dostal jsem právě písený vzkaz Písenou dlouho ztrácela je čas
Oteče z pousta vlody v řece A než ji zaspotňám v diskotese Může výstát
s tvou světový pár Jestli se zmůžu dát tý věcný dar Až mi to dojde,
vrátit se smím Bez ní jsem toužák,
nenapučím
C, zbírá C,
to mě tanečka A já jsem o to nevěděl ani stáni
C,
že zbírá C,
tak co mi brání Jen afik se hraje a běžel se mi
C,
s láskou tráčíme jak vlásni Letem,
den je bez problémů
Náš je čas,
stále se nám nechce stát A starou víme,
znoříc, když se páte nás
Nám to vyjde,
co chcem,
máme svět,
hřeň zádek Počítáme,
máme vůny Nám to vyjde,
všechno vyjde nám
Nám to vyjde,
máme zájem,
nejsme svíčme Děti ráje,
dětem ráje Čem to vyjde jako vám,
tak nám
Nám to vyjde, co chcem, máme svět, hřeň zádek
Počítáme,
máme vůny Nám to vyjde,
všechno vyjde nám
Nám to vyjde, máme zájem, nejsme svíčme
Děti ráje,
dětem ráje Čem to vyjde jako vám,
tak nám
Nám to vyjde