Kdo ví,
kde odpočívá naotilos?
Kdo ví,
kde skončil svoji dlouhou pout?
Kdo ví, kde
naposled se potopil?
A nikdy víckrát
už nevyplul.
Melström její hýčka ve svém náručí
a v něm hlavu plnou zázraků.
Kapitán Nemo,
když mi poručí,
já vidím do lidí,
jak do vraků.
Vidím na tisíc zácných pokladů,
které jen stěží někdo v biloví.
Leží tam v troskách stranou pohledů
na místech, o kterých se nikdo nedoví.
V houkách, kde může plout jen naotilos,
dvacet tisíc mil pod mořem myšlení.
V
troskách vašich duší a nadně sos
je poklad, který těžko někdo docení.
Na den tak vypůjčit si naotilos,
stačí mi všechny ještě zachránit.
A očistit od chaluch
a od medůs
a chobotnic a nánosy bahna z nich odstranit.
A
vzíti tuto rhlu stříbrem kovanou
a výko klíčkem písní odemknout.
Rozdávat lásku
uvnitř schovanou
až do dna
a potom zas dále plout.
Projít se Atlantídou křížem kráž,
vyrvat času všechno,
co nám zatajil.
Najít staré mapy,
bez nich se nevyznáš,
tam v krajinách svého mozku na chodbách žil.
A tak jak nemoří děl naotilos,
špatné i zlé pocbít ve vlnách.
Namířit přijít do Kýlu hrůz
a nechat mořský prout,
aby jen navždy splách.
A vzít z nich věci lidem potřebné,
jen soudek s dobrým vínem hloubavým.
Jen smích pro malé děti nezbedne,
pro které to vlastně všechno vyprávím.
Stačí jen znovu najít naotilos
a přístav,
který opět opustím.
Tajoplný ostrov leží v každém z nás.
A pan Jilvern mi to jisto jistě odpustí.
On ví, kde odpočívá naotilos.
Ví,
ano?
Pro Kýlu hrůz jo?
Žádelný replicky na otilosu,
se říktel.
nao Filus
On vyjde odpočívám nao Filus
On vyjde odpočívám nao Filus
On vyjde odpočívám nao Filus
On vyjde
odpočívám nao Filus