Narodil se Vítek Feller, spinkal potičkou.
Maminka mu zamíchala mlíko vařičkou.
Vítek mlíčko vypil a pak pořád jen smál.
Vzpomínám, co bylo dál, já hlava dědavám.
Vítek rostl jako z vody, papal hodně rám.
Pár bajíček stopinkou si k snídaní chtěl dát.
Když tu náhle z nemocnice slyšel zprávu zlou,
že pan doktor vyvrtá mu hlavu dědavou.
Byla velká operace asi čtrnáct dnů.
Posáletama pobíhalo tisíc doktorů.
A nikdo z nich nevěděl a neznal tajemství,
co zůstane ve Vítkově hlavě dědavěj.
Když se Vítek probudil, měl paměť motýlí.
Každou chvilku nevěděl, co bylo před chvílí.
Nic si z toho nedělal a sám se tomu smál.
Říkal za tomu, že ta má hlava dědavá.
Já jsem ale kamarádi hlava dědavá.
Když tenhle ten Vítek Felert to jsem přesně já.
Sice často zapomínám, dlouho vzpomínám.
Ale
nejsem zas taková hlava dědavá.
Mám rád
jídlo z pěs a spaní hraju s kabelou.
Bez přestání zapomínám na náladu zlou.
A kdo se mnou celou tuhle píseňe dozpívá,
ten není zase tak dědavá hlava jako já.