Když mlhá k večeru se zvedá
a slunce dlouhý stíny naposledy
kreslí, kreslí mezi mech
a vůně hořícího jehličí
to, jak na ohýnku čaje si vaříš
do písniček provoní ti ***.
O předního stromě a na kamenech
sedíme a zpíváme
a rosem na kolejích o kouzlu všech tuláckých rán,
kdy člověk nemusí nic, jenom prostě bejt
a koukat, jak je pěkný svět a hlavně není sám.
Písnička pohladí ti otevřený rány,
poslední dobou nějak je to na nás moc,
kde kdo sbírá jen jak polík sedbu v rány
a tady plameny ti dávaj dobrou noc.
A dlaně do potoka ponoříš,
pohladíš uhlazený kámen,
nevím jak vám, mně tohle připomíná křes.
A ruku na čelo si položíš a kapky po tváři ti stékaj,
jak někdy pěkně umí život vonět kves.
Písnička pohladí ti otevřený rány,
poslední dobou nějak je to na nás moc,
kde kdo sbírá jen jak polík sedbu v rány
a tady plameny ti dávaj dobrou noc.
Když mlha k večeru si zvedá a slunce dlouhý stíny naposledy kreslí,
kreslíme zimech.