Nikdy se neptá
na dějiny,
ona je stejná,
svět stokrát jiný.
Líbá jí vítr a člověk drží jí byč,
Balovany tříští na kamení,
v písku stopy mé smívat,
prý už v ní skryté více není,
jen chvíli vidět důha bývat.
Měsíc sníhý be na pubřeží,
měluje jí
jako řeku moje nohy,
když jí je moc, z ní z vody zvyží,
když studna je prázdna,
prosíme bohy,
Balovany tříští na kamení,
v písku stopy mé smívat,
prý už v ní skryté více není,
jen chvíli vidět důha bývat.
Až nebude člověk,
ten den se nestane nic,
slunce nestvoří mraku z té vody o mnoho víc,
a
postop prvé opět svět se změní,
vítr bude jí líbat, měsíc posílat na kamení.
Balovany tříští na kamení,
v písku stopy mé smívat,
prý už v ní skryté více není,
jen chvíli vidět důha bývat.
