Jeden můj správný stříček, dej mu pán buklit,
za moze vodil, když byl mlád,
můj bože prej byl lét,
a od života byt
důkladně poznal, co je hlad.
Jen dík tomu, že uměl ryzyko nést,
že se nedal ne přízní osudu svést,
že uměl sázet a hrát karty osud mu psal,
za pár roků v přístavu zámožný stál.
Hudba hrála v dálce,
už ztrácel se břeh,
když tu náhlé stříček až zafajil ***.
Zasněná tvář,
tělo v pohyně ve vánku šál,
loď už čístá,
po pouští příběh nedál.
Kajuta první třídy,
malý lodní bar,
polibky počítání hvězd.
Ha ha ha,
stvarně přines,
přines velkokněžně kaviár,
slavíme setkání jdoucest.
Monte Carlo a partnám závodní stáj,
velkokněžně růže a ty hudbo hrají.
Snad ještě týden, snad týdny dva,
kdo by se ptal ještě jeden valčík a skončí už mál.
Do šekole knížky na poslední list,
dopis, který nikdo už nebude číst.
A ze dna kusíku brouringu kratičký blest.
Slunce rychle zápádá, zápádá, zápádá, zápádá.
Den ztrácí les.