Na zimu si zamklidu,
naposledky v lesousedu
i růže jsou ukryty bez listy.
Pak se schová do mraku,
bez naději opak zázraku,
svět se vedvou a v oběti líp pochopí.
Jenže co se schová, to se postrací,
proto jsou zámky otevírací.
Noci ukrývá,
den už se nedívá,
jak spí
a ráno jim oblecí.
Ráno jim oblecí.
Bližtě chvíli můžou spát,
tam, kde se nechce nikdo ptát,
kde není nutný říkat víc než nic.
Pak přiloží do kamen,
ruku v ruce půjdou ven,
svět ten už je nechytí v nebytí.
Jenže co se schová, to se postrací,
proto jsou zámky otevírací.
Noci ukrývá,
den už se nedívá,
slova spoutaná,
sněním betkáná,
chodí po špičkách a den se nedívá,
jak spí.
Protože z kopců se jednou musí jít dolů.
A každý dveře, ty se musí otevřít.
Ty, co nejsou a máj,
tak budou spolu.
A vítr v sobě nosí bezvětří.
Noci ukrývá, den už se nedívá,
jak spí.
A vítr v sobě nosí bezvětří.
A vítr v sobě nosí bezvětří.
Děkujeme moc.