Na obloze měsíc,
jako rybí v oko,
jako prázdnej talíř,
jak optický klam.
Zvolna, ale jistě,
večerem se sune,
a já bych šel domů,
ale není kam.
Na lavičce v parku
už hodinu sedím,
v ruce držím klíče
a chytám jejich stín.
Po střechách se projít,
svůj život vidět z vejšky,
sáhnout si na hvězdy,
ale není s kým.
Vzdálený letadlo na dráhu naváděj,
noční tramvaj zastavím.
Kouknu na hodinky, času je habaděj,
všechno je nějak laskavý.
A na obloze měsíc,
lampion z pouti,
pomalu se z parku
někam stěhuje,
jako utrženej knoflík
v lonina nádraží.
Hledej sám sebe,
hledej sám sebe,
když není kde,
když není kde.
