Srdce mé dál bolet nepřestává,
kouzla v nás skoulená rozeznávám.
Mně se víc nedovím,
to mě zmáhá a nových sil se mi nedostává.
Celou noc poslouchám prostinkou otázku,
v očích máš svíčečky z vozkových provázků.
Neboj se, neumřeš na bolest, uhoříš na lásku.
Vezmi mě za ruce,
pomalu pokleknem,
zemi i z nebesy mě chceš jistý.
Ustelen víš,
že než se nadechnem,
lehneme popelen.
Proč se víc nedovím, to se zmáhá
a nových sil se mi nedostává.
Tak ale když to ode mě tvoje tak je to...
A tvoje tak to jako naše.
Váše?
Ne váše, a jako naše.
Jo naše.
Fůůůůůůůůůč!
