Možná,
že skončím na odlehlým místě s knihama,
se psem a jinak sám.
Až pak mi dojde,
můj život byl plnej,
ambice zmizej a pocitím ráj.
Možná to přijde,
já budu vděčnej za příběh,
co jsem mohl psát.
Možná mi dojde,
že chvíli mít všechno ještě neznamená mít popravdu rád.
Budu pít porcky,
vzpomínat jen,
jak jsi byla nejkrásnější z žen.
Kolem mě ticho hrst věrnejch přátel,
tak jsem to cítil,
tak jsem to chtěl.
Až pak si odpustím,
že jsem to nedal,
že nejsem otec a rodinu nemám.
Že není to cesta,
která je třeba,
hlavně tu cestu nikdy nevzdát.
I love you.
Zahodím hudbu, popšu svý ego,
I love you.
You love me,
you and me,
this is love.
I love you.
I když jsem daleko, já pořád jsem s tebou.
Trochu to trvalo, ale teď to vím.
I když jsem daleko, ty pořád jsi se mnou.
Přejem si dobro, tak to chci.
Možná,
že všechny ty scénáře znamenají jedině,
že mezi náma poutou je.
Možná,
že potrvá,
než sami se poznáme,
nakonec zjistíme,
co v nich jde.
Pak cesty se propojí pohledem na sebe,
spočinem v pokoji,
lásko má.
Kolik se změnilo,
to hlavně zůstalo,
není to tajemství,
jsme tu dva.
Až pak se probudím,
usměju řeknu,
hledat dál,
to není už třeba.
Teď jsme tu spolu a to je ta cesta,
já tu cestu znova nevzdám.
I love you.