Pod skálou bílou, kde protiší tok,
častokrát s milou já zamířil krok,
na úšku schvojí za přísvitu hvězd,
zlověstnou krásou začla stně plést.
Slavík tam zpíval, strom oblékal květ,
já zapomínal nauf i svět,
i práci v resích, co měl jsem tak rád,
já zanedbával a nemohl spát.
Plétělo bílé mi čím dál tím víc,
svítilo nocí dvojitý půl měsíc,
v té kráse bílé já schožel jak trout,
můj rozum zdá se dál odnášel pro mě,
tam z klíši solší na úšku strav,
já zapomínal i na dobrý mrav,
děžně jsem líbal tvých tvářích důlek,
i kůži bílou tvých oblých půlek.
Z talázky slivů já smíchával tam,
netušil, že tvou zbraní je klam,
dávám ti sbohem,
takové psaní já odmítám číst,
kdež být bys mohla u šák či pták,
když být bys mohla u šák či pták,
když bys mohla u šák či pták,
nabil bych krér svůj štěrkem a pak,
ještě sůl s pepřem by vzala ti smích,
jak bych to pálil do půlek tvých,
jak bych to pálil do půlek tvých,
do půlek tvých.