Pustě psy na dvoře zbystřili smutři, hvězdy se zjevily bez varování, zlatýma očima dívá se vůz.
Pojď ke mně, chci mít tlaň ve tvojí tlaňi, vidí nás, nejsme ti prorokovaní, kterým je určena milost a vzkaz.
Neptám se věřit v něj, mám jenom přání, aby on uvěřil, uvěřil v nás.
Dřevěné zvony teď rozhoubal vzduch, ve vlnách šíří se očekávání, pro uši ticho a pro srdce vzruch.
Jablůně potují, úbočím strání, nahé a černé se na kopcích klaní, dozrála jablka, dozrají zas, nevědí, nevíme, dokonce ani, jestli on uvěří, ovoci v nás.
Na nebe vrací se široký pruh mraku a napsýde obvyklé spání, z výšky jsme drobnější než libhár muh, a přesto doufám, že pozorování.
V láse a při práci na cestách plání vásních a všude, kde plyne náš čas, voltají myslíme na poženání, na to, zda on může uvěřit v nás.
Lála, lála, lála, lála, lála, lála, lála.
Večer ještě drý má překrásná paní, přestože do tváří zaštípal mrás, zahřál mě okamžik šťastného zdání, viděl tě, viděl mě?
Něžitý vlásk.
Károlům dvědějí denná.
Konec.