Když jsem se v šesti letech rozhodoval,
co dál budu dělat,
řekla moje máma,
přestaň provokovat,
já mám jednu známou a ta řekla,
hele,
děti teď tancujou na zvláštní škole a
to její kamarádka měla hezkou dceru.
Říkala jsem si,
kámo,
no ty vole,
tu beru,
od té doby stojím na parketu tříkrát týdně a i když je to k nevíře,
jde to pořád vítězně,
proto tančím.
Abych žil, proto tančím, i když ubýváme sil,
proto tančím.
Abych byl, proto tančím.
A každý mi furt říká,
to se časem podá,
stancuání pro mě stala se pak droga,
i když mě to stojí moje milovaný nohy,
můžu tak ukázat svoje skrytý vlogy.
Za ty roky se tu vystřídalo lidí spousta,
i tenhle rok tu vážně atmosféra zhoustla,
i když mě to stojí moje milovaný záda,
tak kde jaká holka tu bude mít ráda,
proto tančím.
Abych žil, proto tančím,
i když ubýváme sil,
proto tančím.
Abych byl, proto tančím.
Někdy to bolí,
někdy to nejde,
když začínal jsem já,
všichni říkali myšmej,
jde zdej to.
A tak postavil jsem se na startovní
čáru a od té doby 16 letáhnu tu lekáru.
Občas se stane,
že se nějaký kolo zlomí,
ale všichni dobře víme,
že roste to,
co bolí.
V muzice i v tanci jde o to samý,
všechno je vykoupený slzama a krví.
Někdo tančí,
nejdo raje,
ale každý rol nechlápě jako dobrý výno zraje.
Tančím,
abych žil, proto tančím,
i když ubýváme sil,
proto tančím.
Abych byl, proto tančím.