Snad ses mi zdála, písničko krásná, do spánku změl mi tvůj tom.
Až ráno prout v lasu a mír našich hlasů a v koupelně, vůně a schodů.
Mě přesvědčil vážně, že si a jen z básně se člověk bojí skutečných rád.
Hvězdy když zhasnou, vzpomínku krásnou, smaže světlo, když přijde k nám.
Ale ty skutečná si dotknout se tě můžu, a tak začíná mi pěknej den.
Na tvářích se slunce snaží zamalovat unavenej noční sen.
Na rtech mi zůstal jeden z tvých hlasů, směješ se a chceš mi ho vzít.
Ruku pokládáš vedle, vedle mě na stůl, ještě dotknout se a už musíš jít.
Zbírám pár věcí, co zbylo tu po nás, pár skonek vlasích budou ti vlát.
Ještě skleničky s tácem a zmuchlaný polštář, až hrátí se zas budeš se mi zdát.
Ale ty skutečná si dotknout se tě můžu, a tak začíná mi pěknej den.
Na tvářích se slunce snaží zamalovat unavenej noční sen.
Snad ses mi zdála písničko krásná, do spánku zněl mi tvůj tón.
Až ráno průtlasu a mír našich hlasů a v koubelně bůh je askou.
www.hradeckralove.org