To když jsem se krán loudal kampou,
háze je do vody kámen plochý,
začal jsem tam pod plynovou lampou
opěvovat půvapčí sysochy.
Koukám k rodce na ten zázrak z hlíny,
stořený nejspíše rukou boží,
a ačkoliv jsem od malička líný,
dychtivě jsem po odhrnul loží.
Je je je, zírám z dola nahoru,
od kotníků do vlasů,
a i když nejsem z oboru,
přec nevycházím z úžasu.
Nad uměním sochaře, buď čturzy, nebo mysl béka,
a slyším jak na jaře,
že pod nohama šplouchá řeka,
a tak náhle k sloše ruce vstáhnu.
Hop, tohle mi snad nikdo nezazlívá,
ke hliněné *** mě ústa nahnu.
O tom parkem píseň zaznívá.
Lalalalalalalalalalalala
Vím to sochol, že nepochopíš moje vyznání,
a když mě v kleku slyše řeku, pláčí až dohání,
tak si myslím, že přivůle troše,
a vyřeším to tak, že zrozkoší.
A vyhoupnu se na podstavec k soše,
a vykvořím tam navždy sousoší.
Tak tam stojím kolem jidoucí šasnou,
údivem až skoro kamení,
a koukněte se na tu sochu krásnou,
ale co je to tam vedlení?
Lalalalalalalalalala