Drákulo vstaň, než se v tmách rozední,
tvou duši dnes čeká
soud poslední.
Jenom žádné smilování,
tvůj křik strach mi nenadáváni.
Vykat budeš, satanáši!
Zač se zprávem špatně znáši!
Ty,
kdo jsi mi život vzal,
se dovoláváš práva.
Jsem zbožený,
špatní sちto,
joka půl krajine vuzzyvu z viděního zorama.
Jen nahradí je jiné.
Věř, bratře, že z nás, dospělých,
na
svých ideálech, na svých přátelích,
dopustí se téměř každý,
aspoň takhle malý, káter,
obyčejné vraždy.
Jsi vraždil po staletí,
byl jsi vlastně vřídil,
jinčí mašry znám.
Díky za ten hlas,
co řek mi slova sladká, převlek poplet vás.
Teď už mě bez pozádka
nebudete chtít,
nejsem ta proníž, chtěl jste žít.
Mysli chore,
a to mě nejvíc volí,
jenom milovat,
pravdu lore,
a
zvázek jakýkoliv,
mě si nenabíd.
Nejsem ta proníž, chtěl jste žít.
Nejsem ta proníž, chtěl jste žít.
Pusť tedy slunce
do téhle cely,
paprsky
ať mě sežhnou.
Pusť návštím sbohem trát budou.