Každej den je pro mě něčím starý,
na obloze průtroš jako trám.
Sedím doma za zavřeným oknám,
chci jít deštěm, jenže nemám kam.
Včera jsem byl Don Juan a Dandy,
psala mi, že miluje můj hlas.
Dneska už jsem pro ní jenom někdo,
na koho si občas najde čas.
Vynohradská třída voní dátou,
z trafiky zní New Orleanskej jazz.
Houmles tančí pod obloukem duhy,
pohákli jak na maškarní ples.
Auta šustějí vokalu, že vody,
bobři stavějí obří, bobří hráz.
Dneska už jsem pro ní jenom někdo,
na koho si občas najde čas.
Kolem doucí nevěřícně koukaj,
může se to přihodit i jim.
Jednou dvakrát, třikrát sedneš na leb,
po štvrtý si radši pustíš plyn.
Ještě včera chtěla letět na Mars,
pod nohama nekonečnej sráz.
Dneska už jsem pro ní jenom někdo,
na koho si občas najde čas.
Na volšanských řbitovech to žije,
babičky a kočárky a tak.
Milenci si hledají vhodné hroby a nad všim zvedá je řáb ten svůj hák.
Vždycky, když je vidím, jak jsou trapný,
myslím na to, co se stalo z nás.
Dneska už jsem pro ní jenom někdo,
na koho si občas najde čas.