Když spítání tmu rozhání a zemce začne sluncem řát,
tu fíj desky šen nabstrání,
kdy malý pasák ovcí stát.
Klidně v zvůru rosou brodí,
svoje stádak nevyvodí,
stále víš a víš, kde na pastě tráva voní.
Máma dá mu chleb a sýr a pohladního po tvářích,
tak vstává ráno, den co den,
než se slunce rozdáří.
Když se z výsky půlem zvoní,
jeho blůza kouřem voní,
když na pastvě zpívá u ohně.
Chleb si žvíká,
sýrem zajídá,
stáru povídá příběh svůj.
Když výzdá ví, trd se strání,
tak že me obce domů spát.
Na můj dojím škrtání, se dese o kostelní hrad.
Koliba mu tiše zpívá,
když na slávně odpočívá,
z morvu pastvím pán, etydy své začne hrát.
