Stíny opouští z kříše,
padají zvolna na zem s tmou.
Zhasínájí plameny slunce,
lidi z bázně svých,
lampy svejch těl a lampy svejch duší.
Prosvěcujou.
Vítr do vlasů dýchá,
přihlíží chvílím, který plynou.
Všechno je dnes a zítřky
nejsou podstatný.
Lásky a sny se jak jistě tušíš.
Neplánujou.
Noc nikam nepospíchá,
stačí, když se stíny hnou.
Není v ní jenom spánek,
lůžko a paravánek.
Náruč má velkou a hebkou jak ty,
sametovou.
