Už zdálky byla blízkou,
hryzí kapkou lásky,
jen než plachostí a něhou.
Rovnala mu vrázky,
u prmanů v horách
osvícených zářím,
darovalý píseň
u korelů stářím,
přes pláně modrých trsin a širá vřesoviště.
Jeli zpátky dolů
k městu na letěště,
u sti terminálu
pro vonění mechem,
loučili se navždy
se zatajeným dechem.
Já lublí tě.
Často psávala mu.
Bere kysy pě.
Víru dávala mu.
Nezabývaj niňa.
Nezabývaj.
Hludán s tezkem po ní
trpěl jako zvíře,
a každé ráno cítil vání ze Sibyře.
Do čelistí vlka
dal by vlastní hlavu
za jediný pohled
i nepatrnou zprávu,
až spálil všechny mosty.
Pevné do nedávna
letěl tam, kde voní tajga suchotravná.
U jezerní chaty na nejvyšším bodě spatřil její odraz v safírové vodě.
Já lublí tě.
Často psávala mu.
Bere kysy pě.
Víru dávala mu.
Nezabývaj niňa.
Nezabývaj.
Já lublí tě.
Často psávala mu.
Bere kysy pě.
Víru dávala mu.
Nezabývaj niňa.
Nezabývaj.
Nezabývaj.