Všichni žijeme významnými,
vzniknými v našem individuálním vědomí a v našem vědomí.
Ale však, však vědomí a vědomí jsou největší.
Když by mohla být vědomost jiného,
žijeme v našich vědomí.
Však, však vědomí a vědomí jsou největší.
Ale nikdy jsme nezdrhli z vodě,
dokud to jde,
tak kdy stojíme s rovnýma zádama vždycky za chábrama,
no v první řadě.
Možná už teď někdo věří,
desítky,
stoky,
tisíce lidí.
Když jsme se vydali na cestu,
koukali se na nás jako na smetí.
Tvrdili,
že nejsme praví,
furt mluvili o nás a říkali věci daleko od pravdy.
Soudili všichni jak cizí,
tak blíž si,
jen málo kdo dokázal chrápat,
co vidím a bylo to v piči.
Fakt,
nebyli u toho nikdy tak fakt off,
nevěřili,
i když neznali nic.
Si mysleli,
že máme hubu od medů,
neviděli,
že co nás žene je bitch.
Až teď,
když stojíme hrdě za ústím do jednoho,
uznali nás jako tým.
Museli jsme se proto skoro zabít,
aby nás nechali konečně žít.
...
Vrchol je tak vysoko, že všude kolem je tma.
Moc nerozeznávám rozdíl od jedna.
Podotýkám, že nevím sám.
Teď interpretuju to,
co občas slychám,
jinak to píchám.
Ten výšlap je docela síla,
řešit ještě vás fakt nestíhám,
že ne mě píchá.
Ta předchází pát sám,
mám strach,
ale má touha,
je silná.
Nasílá mě mota,
jak rybář,
jsem chycený v síti,
co ušitá byla ze všech říků včerejška a pravdy zítřka.
Jen pro sklanku dnešního vína,
abych mohl jít spát,
říct sám všem oba vám a všem svejm nočním můram.
Občas ten boj,
který hledáme kolem,
je vlastně v nás,
naše na nebesích válka.
Nechtěli uvěřit,
že já jsem ten,
kdo zažih požár.
Furt nám to nepřejdou,
chtěli by nás vidět prohrát.
Nechtěli my to věřit, teď zní ulicema stoká.
Nejsem nevěřící,
já věřím v boha,
ty nevěříš ve mně si pohal.