Skoro se mi zvolí celá cinného piva,
usakávám štěpice hospodský si dílá,
že je mi slutno nesnat z toho piva.
Vzpomínkám na tebe tak zázračně,
že váje,
když snažím se vybavit,
co by bylo k libi.
Snažím se zapomenout na všech mi svý chyby,
lituju hříchu a drama a omy,
co s tím ale dělat,
to doposyt nemím.
Na slíně druhej vrac,
v vidění běžně这么大氣功,
což tý clappingmě to Hartman,
jako hrozně rej Seokina.
Zbíření mé blky zasrou,
díče svý tlaky,
jo hezký byly časy,
kdy hládíla smivol si,
pak přišla rezignace,
menší komplikace,
vážně a bezliknice nastávili konfrontace,
točím se zpátky rok,
zloučím se krávce a zadní myhláky výjdu do poslední štace,
z rozsenné sklnice lant syného piva,
ustrkávám stěpice,
hospod stej se dívá.
Neudělám,
nic, nic neudělám,