Už jsem zas v koncích a nemám kam jít,
docela sám na jednou.
Úplně prázdný je můj byt,
v něm jenom já, kluk s kytarou.
V kapse pár drobných a na krku klíč,
tak jsem to zbalil a utek jsem pryč.
V kapse pár drobných a na krku klíč,
tak jsem to zbalil a utek jsem pryč.
Ve světlevý kladu na ulici přede mnou
loudal se bílých tenisek pár,
se učení a s hlavou skloněnou ve tváři oces několik čár.
Tu dívku jsem myslím od vidění znal,
řek se mi ahoj a za ruku vzal.
Ve tváři oces několik čár,
řek se mi ahoj a za ruku vzal.
Neplač, neplač, svět se nezboří,
nemůžeš si takhle všechno brát.
Neplač, neplač, svět se nezboří,
kvůli mým věcem musí stát.
Tak už neplač, nech to klidně stát,
chci se do tvých očídlů zadívat.
Každý si teď budem něco přát,
já aspoň jednou chtěl bych s tebou snídat.
Brzy ráno šli jsme se pak projít,
řekl se mi, že je hrozně fajn.
S okem začaly budíky nám zvonit,
prostě jedno z nejkrásnějších rád.
Začali jsme si vyprávět o tom,
co nás baví,
do jejího sešitu napsal jsem pár vět.
Ještě malou chvíli teď můžem spolu strávit,
neměla bys plakat,
už ti nebět.
Neplač, neplač, svět se nezboří,
nemůžeš si takhle všechno brát.
Neplač, neplač, svět se nezboří,
kvůli mým věcem musí stát.
Tak už neplač, nech to klidně stát,
chci se do tvých očídlů zadívat.
Každý si teď budem něco přát,
já aspoň jednou chtěl bych s tebou smívat.
Tak už neplač, nech to klidně stát,
chci se do tvých očídlů zadívat.
Každý si teď budem něco přát,
já aspoň jednou chtěl bych s tebou smívat.