Mámení,
jiskry s ohně srší,
žhavé kamení z nebe na zem prší!
Uprostřed země,
obrovská zluj,
Dvanáct mocných kouzelníků sedí si tam dole v tichu,
kouří čibuk svůj.
Jsou tam dobře schovaní, tamák mají shavany,
je to drják těsný, že i se mě běsní k prasknutí!
Prask!
A bum!
Seděl jsem s nimi,
byl jsem třináctý,
nespál, civěl, meditoval,
jenom ten kouř inhaloval, ale užil jsem si svý.
Žádná radost,
žádné žrádlo,
uchem stouře všechno sládlo,
místo abych byl jak jogín u vytržení,
bylo to pro mě trápení k nevydržení!
Tolik smradu,
tolik dobra,
zabilo by klidně obra!
Tak jsem zbalil svoje saky,
i ty paky taky,
a napodobil ptáka.
A nechal tam ta paka!
Nejdřív se smáli,
pak se mračili,
dvanáct mocných kouzelníků,
hloupých jako pytelfíků,
že mě nezabili.
Tak jsem si nechal vyrobit tento strašný vážď,
vetkali mi do něj falež, zlobu závist zážď.
Ochránil mě já, mu za to slíbil,
celý svět nakazit,
vším nejde,
vším,
co je v něm zašité!
Teď konečně vládnout, bude moje tvrdá ruka.
Konečně zem hoří,
konečně už puká,
jsem krála vítězím, korunu dostávám,
v ten nádherný okamžik,
kdy
konec světa nastává!