Jako sníh, jenž přes noc napadá,
má právo tát.
Jako píseň, co ti taky napadá,
má právo snít,
jako tichý smích blázna,
který by rád zavolál,
a potom radši zašeptá, mám právo žít,
mám právo žít.
Jako bárka do sud nepotopená,
má právo plout,
jako zvon,
když půl noc ti šetři letí,
má právo snít.
Přesně tak mám já právo zápětí.
A šeptat vám, že jak láska sluzami pokropená,
mám
právo žít,
mám právo žít.
Sníh a jarní tání,
jen na váko,
pro divčí pousmáví,
pro buň rána sladkou,
pro tu lásku do sud nenarozenou,
mám právo žít.
S nadějí od někud větrem schozenou,
mám právo ještě žít.
Či volaky z tín nesmít ráno nám cít,
ne jenom já,
ale zástup lidí, lidí nevinných,
mám právo žít,
mám právo žít,
mám právo žít.
