Jak mám to ponížení snést?
Nejnicudnější ze všech malých,
teď dopijím svůj hořký kalych.
Jak mám to ponížení snést?
Můj Bože, nepřeháním,
jak slepá šla jsem za ním
a ochotná všem daním, co za to odevzdám.
Chápila všech, co věří, že my jsme ti dva, kteří
jak motýly, jak peří se vznesou ke hvězdám.
Ten krásný první pas, co zůstalo všech dob,
tančila jsem a dnes marčím do tenhle strop.
Výrám to do ctyř sán,
na místo do nebez a v duku ptám se jen,
zdá ještě kve tebez.
Pro Boha dost!
Jsem stejna
jako on,
taky snad všechno smrtu.
To ze mě vyběrá
poslední kroupěj lítost.
Už lásku necítím,
už nejsem lidská bytost.
To chlap snad stvořil tenhle svět,
to Bůh si
nemoh vymyslet.
A já už nevím,
kolik let,
jsem v něm jen pusté křtoví.
Dnes bez milostných šepotů,
humarně buším do plotů i do branklty despotů.
A
konejší se slovy,
že možná
šlo by to,
to tristní zdejší šapito zmáknout trošku líp.