Čím dál víc věcí na světě mi chybí,
čím dál tím méně
známých potkávám.
Přesto ale
často s těmi mluvím,
však hlavně,
když jsem sám.
Chybí mi zastávky,
chybí mi trolejbusy,
chybí mi zimní dny,
kdy šla pára spusy.
Chybějí střechy,
na kterých tál sníh,
chybí mi i tajemná, šlépěj v závějích.
Chybí mi děti,
co dřív si venku hrály,
chybějí sousadé,
co nikam nespěchaly.
Chybí mi klid a kouzlo,
starých klidných míst, chybějí noviny,
co daly by se číst.
A svět je dneska vůbec,
bez hlavy a bez paty, chybí v něm glanc,
i čaje opátý,
chybějí aleje,
co brzy z jara kvetly,
chybějí básnici,
již slova ve verž spletly.
A chybí i mys,
dobré naděje,
když není,
není to nešlépěje.
