Ra,
dva, tři,
a
místy v krajinách,
stopy v cizích tvářích,
v podvědomí strach jsem.
Teplem v péřinách,
střepy pod pol štáři,
už ne sebe vrah,
jen člověk bezejmen,
když mi odpuštíš, pohybem dlaní probudíš den,
ale nejsi blíž,
jen připomínáš,
kým jsem.
Světluška zimních rán,
vítr z dvou světových stran,
bezbarvá hladina vod.
Člověk v mém těle je sám,
vkrádá se podvíčka tam,
kde bez břehu protékám a mizím.
Ničí bytost v tmách, ničí dol v ozvěnách,
ční zbudní hřas tvůj stín.
Peruť výří prach, zrtuťi čtou ti v snách,
až rty splumí hlas
ti prozradím.
Světluška zimních rán,
vítr z dvou světových stran,
bezbarvá hladina vod.
Člověk v mém těle je sám,
vkrádá se podvíčka tam,
kde bez břehu protékám.
S nenarozených květů kopretin,
s dvou různých světů spleti konkubín,
spletitá cesta k cíli.
S oslněním i s chutí stát se tím,
co dávno je tu,
co sama nevidím.
Nechci přestát,
dokud jsme živý sen.
Světluška zimních rán,
vítr z dvou světových stran,
bezbarvá hladina vod.
Člověk v mém těle je sám,
vkrádá se podvíčka tam,
kde bez břehu protékám.
Světluška zimních rán,
vítr z dvou světových stran,
bezbarvá hladina vod.
Člověk v mém těle je sám,
vkrádá se podvíčka tam,
kde bez břehu protékám.
A my zimů...