Červencový večer
trochu poplakává,
muž stváří věkem s oranou.
Vrázky jsou brázdy na polích
a ten muž s nimi zápolí.
Samotář i zvíře
na plátně rozehrává
koncert pohledů,
co v nás zůstanou.
Když bojíme se stáří nenávratna,
až po nás hasne stará vrátna.
Žánpol,
žánpol,
žánpol, žánpol.
A jak hladový bík z koridy v Barcelonie,
mě mít rosečník, co vyšel z lůna ohně.
Samotář s doutníkem na rtu,
s plagátů na umakartu,
našich bytových jader
a bytových srdcí.
Červencový večer
a já cestou domů
potkal jsem touhu s pokorou.
Dva stíny unavených ***.
A já jen vykřik,
já vás znám.
Žánpol,
žánpol,
žánpol, žánpol.
Žánpol,
žánpol,
žánpol, žánpol.
