Dáváš mi lásku,
pocítím tvý pochyby,
ptáš se jestli mě ni to málo.
Podlož strach,
já chápu stavit se odvahu,
to ránit snadno.
Skrz okno vidim jak prší,
cítim mě,
hův voní jak déšť.
Myslím na tebe,
co asi děláš,
jak se teď cítíš,
kde asi seš.
Nemusíš mluvit,
vím jak se bojíš,
vím jak ti bylo a jaký to je.
Ztratit iluze o sobě,
o lidech,
o stazích,
lehce to jde.
Jensimidej,
úbožá kvrdí,
na ženu musíš být hlavně zlej.
Já bysem ten případ cítěn,
vím a dole uvíj na povídej.
Pak necháme proudit touhlu,
rozdáme emoce na sém věmy.
Pak ztracený v sobě dáme si všechno,
co vejde se mezi ty stěny.
Jiný je sledovat horizoncám a jiný ho sledovat s někým.
Ta zněna se jmenuje láska,
ty si důvod proč ní věřím.
To není málo, zas budu lepším.
Pořád to roste sílí, vím že bude to ještě větší.
To není málo, zas budu lepším.
Pořád to roste sílí, vím že bude to ještě větší.
A větší, a větší, a větší.
Hledám
vůně co voní jak nebe.
A i čekám
až budem zpět vedle sebe.
Hledám vůně co voní jak nebe.
S tebou už nemám,
důvod proč s tíle sám věřet.
V světě nic není stále,
slává hračka,
s kterou si děti před rokem hrály.
Ty si můj pevnej, bo přístavcovi hlížím z dál.
Slunce už zapadlo,
ale ty vyjdeš,
dojedu pro tebe společný příběh.
Zas další týden,
nem co teď přijde,
když miluju,
neumím jinak.
Já nepejím,
nic jsem jenom tvůj,
ty netajíš,
nic seš jenom má.
Oba už víme,
že lásku přijímat je stejně tak silný,
jako jí dá.
Řík mlčící hudba, zvučná samota.
Nesvadá hany emocí, nechce se vymotat.
Zas o něco starší cítím,
zkušenost neuhru,
nevpustí mezi nás tíny.
Rýje to dospělost,
vědomí,
že stolat potíže znamená sílit.
Láska je bláznima,
to je ta sloboda a možná i strzároveň.
Láska se otvírá,
cítím jí všude,
nezná hranice jak polvodéně.
To není málo, zase budu lepším.
Pořád to roste sní, vím, že bude to ještě větší.
A větší, a větší, a větší.
Hledám vůně, co voní jak nebe,
pak jen čekám,
až budem smět vedle sebe.
Hledám vůně,
co voní jak nebe,
s tebou už nemám důvod bez týhle závěřet.