Vyprávil mi posel z krajů vzdálených,
kde noc je den,
a kde život v květech krásně zbarvený
zdá se být snem.
O dívce krásnější než v pátynče nás snů,
o chlapci,
který sní,
byl šťastný třikrát ve stodnů.
Své verši psal,
a Kurán ji chodil číst,
její srdce vzal
bílý nepopsaný list,
růžovou vodou omýva vždy její tvář,
když zítřní dobou
vycházela slunce zář.
Zádem šlag havran štěstí sní,
svéto nad kraj jak černý ***,
s sídelu na zem spadla zář,
láska oblekla smutku plář.
A v chlapcově duši posel žádlivý,
zlým ovněm splál.
Pro nic za nic nožem,
který tiší smích,
tu dívku sní,
tu dívku přel.
Tak hádít končí smrtí bláhovou,
a den jde spát.
Tohle se stalo s dívkou ubohou,
však třeba znát,
že prorok vyskl soud, děk lidem ztraceným,
almačnům jméno buďte, si tvem věčně šíleným.
Ten posel neřekl víc,
Kůrán jel se číst,
a já vršu pár,
dopísku jsem psál.
Zrád bych havral šestí cíl,
a jen šestí cíl.
Zléte nad kraje jak černý výlí,
z přídelu na zem padá zář.
Vás uchraň ten, kdo jí máš.