Kozy spásly smolničku, všechnu kozí bradu,
černá mračna za horou, zoudím černým vzadu.
Život leží na louce a necítí záda,
teatrálně bez konce.
Vím,
co chce a vím i proč, jako tenkrát poprvé,
nasednout na kolotoč, roztočit nás do krve,
nasednout si s námi zas na ten vratký řetí skáč,
slyšet z ampliónu hlas, neumřeš, vždyť není zač.
Ale pouď už odíždí,
kolotočem mizí,
chystají si sedačky pro životy cizí.
My s tím naším na louce můžem se jen usmát,
basmát se až do konce.
Basmát se až do konce.
Vím,
co chce a vím i proč,
jako tenkrát poprvé,
nasednout na kolotoč,
roztočit nás do krve,
nasednout si s námi zas na ten vratký řetí skáč,
slyšet z ampliónu hlas,
neumřeš,
vždyť není zač.
Kozy spásly smolničku, naroste nám nová,
slova, která zválí mráz, kvetou z jaraznova.
Život leží na boku,
bolest je prý od ledvin,
podobá se prorokům, kteří zapomněli pin.
Podobá se prorokům, kteří zapomněli pin.
Vím, co chce a vím i proč,
jako tenkrát poprvé,
nasednout na kolotoč,
roztočit nás do krve,
nasednout si s námi zas na ten vratký řetí skáč,
slyšet z ampliónu hlas,
neumřeš,
vždyť není zač.
Kozy spásly smolničku, všechnu kozí bradu,
černá mračna za horou, jsou tím černým vzadu.
Život leží na louce a necítí záda,
teatrálně bez konce,
teatrálně bez konce.