Je mi to jasné, zdá se mi,
že bych měl zůstat na zemi,
zůstat ležet na zemi.
Je
to tak správně, asi ne,
že to tak všichni děláme,
kopneme a zdrháme.
Zůstat ležet nebo vstát, nechat se mlátit,
utíkat,
mít svou vlastní míru špíny.
Už jsem v tom trochu ztracený,
co dělám tady na zemi,
možná tu měl být někdo jiný.
Někdy mi říkáš, pudrák,
že ještě žijem,
a mi to přijde jako správa špatná.
Srdce ti nebudu hát, snelelá, veselé neopijem,
na to je šťáva v ní příliš sladká.
Už je to jasné, už se ví,
že bych měl zůstat na zemi,
ale já vstanu vážení.
Bylo to jasné jen mi ne,
že tahle pouzka pomine,
že bude a já zas kaubřích cákat.
Chvíli tu ležet,
ale pak zas vstát,
pro křehlé tělo rozjíbat,
stát na vlastním kousku hlíny.
Už je mi jasné vážení,
co dělám tady na zemi,
klidně tu mohl být někdo jiný.
Nakonec jsem tady já a tady spolu žijem,
s tebou je každý chudas velkostnáká.
To,
co ti dávám k nohám, to je moje galaxie,
a v ní jsou všechna kdyby nepocnatná.
Někdy mi říkáš buď rád,
že ještě žijem,
a mi to přijde jako zpráva špatná.
Zeceti nebudu lhát, s téhle láve se neopijem,
na to ještě já vám v ní cíli sladká.