V hlavě mám betonovou, vysokou ale dobou,
zeď jsou mý pocity polika.
Na naději nečekám, raději tmě přivykám,
až v ní rozpoznávám, kdo jsem já.
Nevnímám hlasy zvenko,
jak věž mám,
stich a strach,
v divadle,
kde hrají můj sán,
koli se zavál prach.
Do hlavy mí se tma vloupá,
latina vstoupá,
a duše má,
se v ní utápí,
opálené se doutá,
sténa.
Uuuu,
uuuu,
znovu mám betonovou,
vysokou ale dobou, stěnu, ktorá city stane.
Páznota zaplňa vnůtroču bývalou,
nadějů farbené až pokraj,
démoni zdrží a má vreťazok,
štědný hlas sám v tom lučném tichu nezastal.
Přinám,
i když vydám, ve snech místa,
kde bys nechtěl být.
Do hlavy se mi tvař gádá,
mí se rozkladá,
moju dušu zase znova odápá,
sobota ne, srdce stráda,
hrváca.
Uuuu, uuuu, uuuu.
Uuuu, uuuu, uuuu.
Uuuu, uuuu, uuuu.
Uuuu,
uuuu, uuuu.