Znám *** na konci města, stranou od lidí a v něm pledá nevěsta.Prochází řadou svých komnat a není bez viny želíné vteřiny, jedna druhou tak pomalu střídá.Ten, kdo čas pohranul, zřejmě si umanul, že byla hříšná a marnivá a že ji za píchu samotou v přepichu potrestá.Tenkrát před lety věci se zdály jasnější nad slunce, kdo by chtěl na věky v Tarzonce, poránu nad hrnkem kámy.Cítit se bez viny, zatímco vteřiny, ty malé zrodíky kradou mu zmádí, to člověk osuduj, snadno a bez studu.Naučí zbírat se a trochu lhá, protože netuší, že hřích potretuší, je hřích jen běh.Pár kroků od ráje stihne tě dešť a stejný přání je názem, jen iluze pouhá na kůži smáčená.Teď náhle bledá je ve smyčkách cest, ztracená holka jen které se do duše divná a před ducha tiše vkrádá.V patách zdivočelá smečka vzpomínech kraneti, *** z plicta z lovců nadělá oběti, prošly ji smilky,dávno už neplatí a koně schvácení klesají v opratích, kolem se kruh z holna uzavírá.Byla to pas a v ní žádná škvíra tě nespasí, co víc málo máš času, snad jednou pochopíš jak se to mohlo stát.Přece nejsi už holka mladá, to znáš, dávno nejsi už holka mladá.Až se ten *** na konci města ztratí v břečťanu, pak možná bledá nevěsta,pochopí v nádheře komnat, proč květy nevoní a nikdo nezvoní.A proč ta její vášnivá láska je z***em u konce a v tiché karzonce.Gramofon dohrál, jen deska praská a kdo je bez viny, umělé květiny mu zavoní.Zavoní, zavoní.