Byl kdysi čas, kdy v řesoviskem
obojí hnal jsem koně tryskem
abych se vrátil k tobě zas,
nadějí plný byl ten čas.
S tebou a svůjí čistých plín,
si vítat měl mě i náš syn,
však běda všechno pokryl stín,
temný stín a černá hlína.
Smrt náhle přišla místo k stín a já už nikdy,
nikdy neměl syna.
Chceš říct, že nepoznal jsem žinu ani chudobu,
zůstal mi majetek,
jmění a moc,
však ten, kdo naději už navždy zamkl do hrobu,
světlo dne zaprodal za věčnou moc.
Bylenky měl jsem všech parev a ras,
všechny mě zklamali,
všechny smet čas,
že jsem je zabijel,
to snad chcej sjíct,
zbytě jich krví,
já krvá cel víc.
Možná kdysi chtěl jsem změnit svět
a vzpůrně bušil do zvonu,
však tenhle svět jsem měnil během let,
podle svých vlastních divných zákonů.
Snad idejí jsem míval bez počet
a ztrácel jednu za druhou,
ne vůbec nemám zájem měnit svět,
sám dneska změněm jeho zásluhou.
Už vlastně existuji jen,
už pouze všich,
a k žití navždy odsouzen,
bez tebe mrtev,
mrtev jsem jak dřív.
Dnes však mě omámil ten zázrak, co se stal,
ten v nějž vždy doufal jsem a doufat nepřestal.
Ty vešla z domých stěn,
z těch nadpozemských cest,
mě vrátit lásky jsem a dál jej se mnou nést.
Se mnou opět živá,
orkán
mi tě přivál,
s tebou v něco doufám rád.
Živá,
Luna zpívá
o tom,
že jsi živá,
z mrtvých
tež si troufám vstát,
a z típek lásky tvé
*** království a živství příslibů.
Učiním tě dáli Bůh šťastnou kněžnou uživá.
Můžete se pát,
jsem vás pouhým hostem,
leť vás zas tak jednou se mnou navždy se mnou podál žít.