Byl kdysi čas, kdy v řesoviskem
obojí hnal jsem koně tryskem
abych se vrátil k tobě zas,
nadějí plný byl ten čas.
S tebou a svůjí čistých plín,
si vítat měl mě i náš syn,
však běda všechno pokryl stín,
temný stín a černá hlína.
Smrt náhle přišla místo k stín a já už nikdy,
nikdy neměl syna.
Chceš říct, že nepoznal jsem žinu ani chudobu,
zůstal mi majetek,
jmění a moc,
však ten, kdo naději už navždy zamkl do hrobu,
světlo dne zaprodal za věčnou moc.
Bylenky měl jsem všech parev a ras,
všechny mě zklamali,
všechny smet čas,
že jsem je zabijel,
to snad chcej sjíct,
zbytě jich krví,
já krvá cel víc.
Možná kdysi chtěl jsem změnit svět a vzpůrně bušil do zvonu,
však tenhle svět jsem měnil během let,
podle svých vlastních divných zákonů.
Snad idejí jsem míval bez počet
a ztrácel jednu za druhou,
ne vůbec nemám zájem měnit svět,
sám dneska změněm jeho zásluhou.
Už vlastně existuji jen,
už pouze všich,
a k žití navždy odsouzen,
bez tebe mrtev,
mrtev jsem jak dřív.
Dnes však mě omámil ten zázrak, co se stal,
ten v nějž vždy doufal jsem a doufat nepřestal.
Ty vešla z domých stěn,
z těch nadpozemských cest,
mě vrátit lásky jsem a dál jej se mnou nést.
Se mnou opět živá,
orkán
mi tě přivál,
s tebou v něco doufám rád.
Zpívá,
Luna zpívá,
o tom,
že jsi živá,
z mrtvých
tež si troufám vstát,
za střípek lásky tvé *** království
a živství příslibu.
Učiním tě dáli Bůh,
šťastnou kněžnou uživá.
Můžete se pést,
se mnou,
láskou jim hostem,
pleť váš,
svůj údnost vašich gest.
Zas taky jednou,
se mnou,
narvždy se mnou, proč chcete právě se mnou žít.
Pojď dál žít,
se mnou,
navždy se mnou.