Kohoutek vyklepává morzeovkou kapek, že málo kdy buchty sní ten, kdo si je napek.
Do okna neony blikají svoji zprávu, že na světě stále jen silnější je v právu.
V koutě je dovláken vykvetlé pavušiny, vepsáno, že za muže nemluví jen činy, ale také peníze.
A tvář a oblečení, a na tom, že se asi těžko něco změní, to chvilku nemůžu být, od světa klid, copak by to nešlo nějak zařídit.
Z omítky se drze, na mě šklebí prasklina, šeptá, že všechno je v pohodě.
Všechno jednou skončí, co začíná, na stole od Vermutu, skvrna na ubruse, pochybná moudra v jednom kuse.
Ráno ptáci jen o nutnosti hnízda pějí, z knihovničky sněží citáty o naději, klíčovou dírkou v té káze tmy po učení.
Že svět, jaký býval dříve, dávno není.
To chvilku nemůžu být, od světa klid, copak by to nešlo nějak zařídit.
Z rády a hvězda ře, že všechno je tu skvěle, a já mám chvilku tu, zalézt do postele a zaspat ty dobré radiokolí.
Do života už mě totiž mluví kdokoliv.