♪Pak lidi odešli a sál byl plnej tichy.Slyšel jsem sedadla a průvan, jak si vzdychá.Naputral jsem si sed a blues jsem začal zpívat.♪Dvě uvaděčky, co spady, se přišly na mě dívat.Zpíval jsem o tom, jak rychle život běží,že sil mě denně ubývá a do vlasu mi sněží.Že peněz nemám hodně a snů mám pořád víc.A taky, že už nemám teď o nich komu říct.Že čím víc dny se krátí a čím víc smizí mládí,tím každej den je hezčí a slunce víc mě hladí.Jak dojímá mě všechno, když dítě pláče v doměa každej křivej pohled se projde vždycky po mě.A uvaděčky tleskaly a tak jsem jim řek,ale spíš já bych měl dnes tleskat vám.Jste moje srdce v sále a venku zatím stmavla noc,jak kabát mýho táty, co věřil lidem na zemia myslel, že jsou svatý.A tak jsem o něm zpíval dál a taky o svýmámě,že tak, když byla naživu, by dala srdce za mě.A vlastně jsem se spovídal, jak vlíbný lidi hledám,že celý svět chci obejmout a sil už na to nemám.A uvaděčky zkrásnily a dívky se s nich stalya sedadla, jak varhany svou píseň pro ně hrály.A tak jsem si sedl mezi ně a šeptal o svém zklamání,že marně soumrak nabízím za jedno něžné svítání.