Nhạc sĩ: Laco Deczi
Lời đăng bởi: 86_15635588878_1671185229650
♪
Pak lidi odešli a sál byl plnej tichy.
Slyšel jsem sedadla a průvan, jak si vzdychá.
Naputral jsem si sed a blues jsem začal zpívat.
♪
Dvě uvaděčky, co spady, se přišly na mě dívat.
Zpíval jsem o tom, jak rychle život běží,
že sil mě denně ubývá a do vlasu mi sněží.
Že peněz nemám hodně a snů mám pořád víc.
A taky, že už nemám teď o nich komu říct.
Že čím víc dny se krátí a čím víc smizí mládí,
tím každej den je hezčí a slunce víc mě hladí.
Jak dojímá mě všechno, když dítě pláče v domě
a každej křivej pohled se projde vždycky po mě.
A uvaděčky tleskaly a tak jsem jim řek,
ale spíš já bych měl dnes tleskat vám.
Jste moje srdce v sále a venku zatím stmavla noc,
jak kabát mýho táty, co věřil lidem na zemi
a myslel, že jsou svatý.
A tak jsem o něm zpíval dál a taky o svýmámě,
že tak, když byla naživu, by dala srdce za mě.
A vlastně jsem se spovídal, jak vlíbný lidi hledám,
že celý svět chci obejmout a sil už na to nemám.
A uvaděčky zkrásnily a dívky se s nich staly
a sedadla, jak varhany svou píseň pro ně hrály.
A tak jsem si sedl mezi ně a šeptal o svém zklamání,
že marně soumrak nabízím za jedno něžné svítání.